Bez Rozdílů
Správná fotografie je až ve chvíli, kdy má nějaký obsah a není to jen “prázdný” obrázek. Příběhů je všude spousty, stačí se jen dobře dívat kolem sebe a vnímat impulzy od okolního světa. Za jeden den potkáte desítky lidí, kteří mají svoje životní cesty v sobě vepsané a vy si je jen můžete představovat. Nejde o zvláštní skutky či činy, ale prostě jen o život samotný. Dnešní doba je hodně uspěchaná a lidé si to ani neuvědomují. Soustředí se na pro ně důležité věci a kolikrát zapomínají svůj život žít. Až časem zjistí, že věci, které pro ně byli důležité jsou vlastně pro život vedlejší. Myslím, že pro nás může být náhled do "ostatních" životů velmi důležitý a přínosný. Proto si myslím, že každý životní příběh si zaslouží pozornost, protože je svým způsobem zajímavý. Třeba si po přečtení těchto příběhů uvědomíte co je vlastně v životě důležité, a že žijete krásný život. Všechny tyto příběhy naleznete na těchto stránkách a to BEZ ROZDÍLŮ.
Jmenuji se Jarmila a je mi 41 let. Život mně dost nakopal, ale žiju a život miluji. V 15ti letech, když jsem byla v pubertě, mně zemřel táta. Máma to neměla lehké, protože měla na krku 3 děti a peněz bylo málo. Protože jsem chtěla pomoct, snažila jsem se mámě pomoci s domácností a vydělat si nějaké peníze sama, abych si mohla koupit něco pro sebe a hlavně oblečení do práce.
Můj životní příběh začal krásně ... láskou rodičů. Jak už to ale v příbězích bývá, nic krásného netrvá věčně. V mém příběhu je tím okamžikem předčasná smrt obou rodičů. Musela jsem si uvědomit, že člověku není dáno, aby si vybral, jak nebo kdy zemře. Může „pouze“ rozhodnout, jak bude žít.
Jmenuju se Andrea a narodila jsem se jednoho bouřkového večera na počátku července 1992. Můj tatínek byl alkoholik. Nedokázal si udržet práci, v hospodě trávil čas radši než s rodinou. Naši se rozvedli, když mi byly dva roky. Od té doby jsem tátu neviděla. Matka zničila všechny fotky a nikdy o něm nemluvila. Pak se znovu vdala za muže jménem Aleš, a narodila se mi sestra. Celá rodina přede mnou hrála, že Aleš je můj skutečný otec. Musela jsem mu říkat „táto,“ ale já věděla, že mým otcem není. Nic jsem však neřekla. Cítila jsem, že skutečný tatínek je osoba nežádoucí, nesmí se o něm mluvit ani na něj upozorňovat.
Jmenuji se Lucka a narodila jsem se v listopadu roku 1997 v Hradci Králové. Od narození jsem celá po tatínkovi a tatínek mě miluje. Maminka se jmenuje Mirka, je hodně nemocná, a proto je ráda, že mě má. Jsem totiž vymodlené dítě a byla jsem miláček celé rodiny – první a jediné dítě, první a jediná vnučka.